Po dojmem návštěvy starého fanu... Mé milované postavy... A cosi, co je spojuje. Částečně i k tématu týdne...
Poznal ty kroky, i když je neslyšel už roky. Lehké a pod vší sebejistotou, tak vystavovanou na odiv, nejisté.
Seděl u okna, díval se do tmy. Vsadil všechno na jednu kartu. Nebál se, nejhůř? Nejhůř to skončí teď a tady…
Ucítil její přítomnost, ten typický parfém, ona ho stále používala? Pamatoval si, kdy a od koho ho dostala, ten večer, když se sešli na Bradavických zahradách a ona mu s dychtivým a nevěřícným štěstím svěřovala, že ano, že ji miluje, že jí dala ten parfém k Valentýnu, že se políbily… Dvacet let…
Nepromluvila.
Otočil se:
"Vítám tě, Bello."
"Jsi blázen, Siriusi…"
"Ano, jsem, ty ne?"
"Jak víš, že za mnou nejdou další?"
"A jak víš ty, že tohle není past na tebe?"
Mlčela.
"Protože to víme, viď, Bello…"
Rebel Sírius, podivný Sírius, tak ne-Black. A divoká, vzteklá Bella, dva živly, které se nenáviděly. Do té chvíle v deseti letech, kdy ji našel plakat ve sklepě, protože ji matka řekla, že není taková jako Cissy… A pochopil, kdo Bella je. Pak bylo všechno jinak, i když jen tajně…
Sírius a Bella, dvě spřízněné duše, dva vyděděnci, kteří skrývají, kým jsou, aby jim okolí neublížilo, kteří mají jen jeden druhého, zvlášť potom, co se zamilovali. On do Něj a ona do Ní…
"Co chceš, Siriusi?"chladně se zeptala.
Nadechl se:
"Chci abys mě zabila, Bello…"
"Cože?"
Výkřik v zašeptání.
"Chci abys mě zabila, Bello. Veřejně a všem na očích. Uděláš to pro mě?"
V její tváři se najednou objevila ta stará Bella, ta, která s ním před dvaceti lety naposledy seděla a nábřeží Temže a mezi vzlyky mu šeptala:
"Proč si ho bere? Proč? Nemiluje ho. Miluje mě. A on miluje tebe, víme to oba. Tak proč se berou??? PROČ!"
Tehdy to nevěděl ani jeden z nich, dnes už to věděli oba. Aby se narodil Harry.
Ten Harry, kterého Sírius "miloval", protože byl tolik podobný otci, ale díky kterému taky ztrácel rozum, protože to NEBYL James… A on věděl, že není…
Říkal to tu Belle bez emocí. O své lásce, o tom, jak už několikrát řekl omylem Harrymu Jamesi, o tom, že ví, že se ho zmocňuje šílenství…
Poslouchala.
A pak řekla:
"Udělám to. Pro tebe, Siriusi…"
"Zabila jsem Siriuse Blacka! Zabila jsem Siriuse Blacka! Zabila jsem Siriuse Blacka!" Bella běžela chodbami s Harrym v patách, smála se šíleným smíchem, před očima Síriův úsměv, když se propadal závojem, úsměv plný vděku, a věděla jediné…
Že doufá, že Harry tu svou kletbu myslí vážně…
Smála se a uvnitř křičela:
"Zabil mě, zabij mě, už nemám co ztratit, zabij mě ty, který máš její oči…"
(z tohoto úhlu je potter pěknej malej sráč... 
Zde hledá
to bolo tak smutné...moc sa mi to páčilo