Nemám ráda Velntýna a po dnešku asi ještě míň... Ale není aždý jako já... Tak jo, něco k Valentýnu, už tu hodně dlouho nepřibylo nic pozitivního a už vůbec ne pozitivního z QaF, tak jedna krátká a na mě i asi dost sladká jednorázovka…
Aneb jak to taky mohlo být, když se Justin a Brian k sobě vraceli po "epizodě" s Ethanem… Upozorňuju že úplně ignoruju, jak to bylo v seriálu. Enjoy it…
Nevolal mu. Stejně by mu to buď nevzal, nebo by řekl, že to nejde, že nemá čas. A navíc mu bylo jasné, že už takhle to nebyl dobrý nápad. Ale nic jiného ho už nenapadalo. Byl toho plný a muselo to ven, jenže neměl slova, jak to říct… Tak se prostě sebral a jel tam. Na blind, naslepo, i když nevěděl, jestli nepřijde nevhod a jestli mu vůbec otevře dveře…
Věděl, že to posral a že to posral moc. V touze slyšet blbá hezká slovíčka zahodil víc, než tušil… Pro klam se vzdal upřímnosti, která ho sice bolívala, ale… Už byl schopný ji přijímat.
Protože věděl, že to nedělá, aby mu ublížil, že takový prostě je. A on věděl, náhle zcela jasně, že takového ho chce. Ne vysněného Briana, ale Briana z masa a kostí, Briana, co nelže, toho se kterým mu bylo dobře, toho co se staral, i když tím svým způsobem, toho se kterým… Si ublížili…Musel to udělat, musel to zkusit, prostě musel…
Vyjel výtahem až k Brianovu loftu, srdce měl až v krku... Modlil se, aby byl sám. Víckrát už by to nedokázal… Zazvonil a…
Čekal.
Možná dělal chybu, možná dělal velkou chybu, zásadní, ale… Viděl ho každý den v práci, mluvil s ním, cítil jeho přítomnost a taky že i Brianovi se stýská, že mu ten podivný vztah, co je teď mezi nimi nevyhovuje, to opatrné příměří, co křičelo smutkem, že…
A tam stál on.
Neupravený, v domácích džínách, vytahaném tílku, rozcuchaný…
Brian.
Justinovi se roztřásly kolena…
"Ahoj, smím dál?"
Řekni, že ano, řekni, že ano, řekni, že ano, prosím, řekni, že ano…!
Brian jen ustoupil ze dveří a rukou ho pozval dovnitř. Justin vešel. Dveře se tiše zavřely a Justinovi ten zvuk přišel jako bouchnutí osudu.
Otočil se k Brianovi. Ten stál na krok od něj, naprosto klidně a s nečitelným výrazem ho pozoroval.
"Já…"začal Justin, ale slova nepřicházela., došel mu i dech, jen zoufale zatoužil, aby mohl číst Brianovy myšlenky a on jeho, aby si mohl přečíst to, co cítí… Ale to nešlo…
Tak jen udělal ten jeden krok - možná první krok člověka na Měsíci byl těžší, ale dost o tom pochyboval - chytil Briana za krk a…
Políbil ho.
Se vší touhou a steskem, co cítil, se vší láskou, tak jinou než předtím, protože už nebyla jen poblouzněním, se vší omluvou a nadějí… Se vším strachem, že ho Brian odmítne…
Vsadil všechno na jednu kartu. Že se neplete, že mohou otočit na novou stránku a začít znovu a líp, že se pohnou z tohohle šíleného místa, kde uvázli, že…
A jen doufal, že kniha jejich životů může být ještě pořád nějakým způsobem, i když jiným než dřív, kniha společná… Protože teď už Briana pochopil a…
Brian mu polibek vlažně oplácel…
Justin se srdcem sevřeným strachem ustoupil a pohlédl do těch čokoládových očí, které viděl každou noc ve svých snech..
A ty oči nebyly chladné.
Tak ten krok udělal znovu…
ale povídka je krásně napsaná, takže mi vůbec nevadí, že neznám děje okolo a že nemám absolutního tucha, kdo je ethan...
Zde hledá
vůůbec mi nevadí, že je to tak krátký ! protože je to dokonalý