Kupička sněhu

24. ledna 2012 v 17:00 | alice123 |  Mikropovídky
část šest...









KUPIČKA SNĚHU





Došlo mi to až ráno… Vyletěla jsem z postele. Na okně byly květy mrazem malované a za nimi … Malinká kupička sněhu, tak strašně malá…

Otevřela jsem okno a hrábla do ní rukama… Byl tam, pod tím sněhem. Poštovní holub…

Za okem byly krásné závěje, ale tady jen malinká kupička, docela malinká, tak malinká na to, co v sobě ukrývá…

Vzala jsem ho do dlaní, přitiskla k sobě… Čekal tam, pořád čekal, až otevřu okno a zašeptám: "Leť!"

A zatím padal sníh…

Snažila jsem se ho zahřát, rozpustit tu nevyhnutelnost, možná to nebylo nevratné, možná…

Slzy mi tekly proudem.

Blbej poštovní holub, je to jen blbej holub nic víc, racionalita se snažila mě utěšit, ale nepomáhalo to.

Otočila jsem se, klouzala očima po pokoji, pak zpátky k oknu, ke sněhu za ním, ke sněhu na který jsem tak dlouho čekala, k milionu zázračných sněhových vloček, mohly udělat ten zázrak a vzbudit ho?

Položila jsem ho zpátky do té kupičky panensky bílého sněhu. Zavřela jsem okno a lehla si zpátky, najednou unavenější než kdy dřív. Přitáhla jsem si k sobě Alici s Kate, ale najednou mě pohled na jejich neměnné úsměvy začal děsit. Jak se mohou mrtvé usmívat? Přitiskla jsem si je k sobě, abych na jejich tváře neviděla. Ale tu kupičku sněhu jsem viděla pořád…

A hadrová tělíčka mých panenek mě začala studit…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama