Provazochodkyně

31. října 2011 v 16:25 | alice123 |  povídky originální
Tahle povídka je zvláštní, vlastně jsem nikdy nic podobného nenapsala... Je to podobenství. A má delší historii, vlastně vznikala po kouscích několik měsíců. Dnes jsem dopsala poslední kousek.




PROVAZOCHODKYNĚ - podobenství




Na dlažbě náměstí sedí tisíce holubů…

Stojíš pod konstrukcí s napjatým provazem. Jen pár okamžiků a nadejde tvoje chvíle. Budeš stoupat k nebesům… Bojíš se. Vůbec si nejsi jistá, jestli to zvládneš, ale… Co je
provazochodkyně na zemi?

Díváš se na holuby… Jak málo jim stačí a mohou létat… Ty létat neumíš, ale můžeš mít tu iluzi volnosti. Tam nahoře…

Jenže… Už jednou jsi spadla. Snad tenkrát nebylo lano dost napnuté, snad materiál nebyl dost pevný. A pak už byl jen pád, pád, který se vůbec nepodobal létání…
Bojíš se.

Strašně se bojíš, ale víš, že na zemi nedokážeš zůstat. Mnoho lidí by zůstalo, stačil by jim pohodlný klidný život na zemi, nepotřebují létat. Ale ty jsi jiná. Musíš vzhůru do oblak. Už ses uzdravila a tvoje nohy zase unesou tvé tělo…

Stoupáš.
Pomalu a s nedůvěrou, ale stoupáš. A čím si výš, tím větší okovy padají z tvého srdce…
Už jsi vykročila…
Jdeš. Pomalu a nejistě, jen opatrně kladeš nohu za nohou, ale vše se zdá v pořádku, lano tě nese a ty… Jsi volná… Směješ se a kráčíš dál…

Snad ti sklouzla noha. Snad jsi šla příliš rychle. Snad lanem zahýbal poryv větru, snad… Nevíš… Jen ruce rozkomíhané vyrovnávají…
A náhle…
Nevíš nic.
Jsou tvé nohy dost silné?
Je lano dost napnuté?
Je dole záchranná síť?
Nevíš nic…
Co máš dělat? Jít dál? Snažit se to ustát? Pokoušet sílu lana i svých nohou? Nebo se pustit a sklouznout dolů…?
A máš vůbec na vybranou? Kým jsi? Kam jdeš?
Ale ty to víš, viď?
Jsi provazochodkyně, musíš žít ve výškách, na zemi dřív nebo později umřeš…

Klopýtáš, kloužeš, vyrovnáváš… Děláš chyby a snažíš se je napravit… Krok za krokem… Protože nemůžeš jinak, tohle jsi ty… Musíš dál… Tvé nohy a lano si musí na sebe zvyknout... Musíš jim věřit, oběma...

A pak - nacházíš znovu svůj krok, lano se napíná a pevně tě nese.

A ačkoli cítíš tu zemi pod sebou, zemi, kam bys měla patřit, zemi, která tě volá zpátky, zemi, která tě ale stejně nepřijme jako provazochodkyni, to na zemi nic neznamená, jdeš dál…
Ačkoli na tebe dál volá, řve ta slova zlosti a vzteku, svá slova plná toho jejího života, života, který musíš žít, když budeš dole. Života, který jsi povinná žít. Jdeš dál…
Ačkoli to slyšíš, přesto jdeš dál.. Vlastně zjišťuješ, žes nikdy neměla na vybranou…

Jen se modlíš, aby lano tvou klopotnou chůzi vydrželo…

A do vzduchu kolem tebe vzlétají tisíce holubů…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 P. D. P. D. | Web | 31. října 2011 v 19:44 | Reagovat

jsi ji zveřejnila? krásná povídka..

2 alice alice | 31. října 2011 v 20:06 | Reagovat

předělala a dopsala konec... a ano zveřejnila, jak vidíš...

3 P. D. P. D. | Web | 31. října 2011 v 21:14 | Reagovat

teď to podle mě vyznívá trošku jinak. ale moc se mi to líbí. téhle by byla škoda, kdyby zůstala jen v šuplíku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama