Vina

2. října 2009 v 23:45 | alice123 |  povídky ff
Mám ráda Star Gate. A hledala jsem inspiraci, která přičla díky Sib.
Tak je tu nová povídka, poněkud drsná, upozorňuju předem, s párem Valla/Samantha.
Kvůli obsahu 18+ i když tam není popisný sex.
Pls omluvte chyby...






Já vím, že je to moje vina tahle situace, ve které jsme.
Zas mě hnali mí staří démoni… Moc, peníze… Mít něco…
Já často neměla nic. Vůbec nic od doby, co moje máma zemřela… Ale o tom ty nic nevíš. S takovými věcmi se Valla nesvěřuje.
Valla je trhlá, zbrklá, roztomile manipulativní a sobecká, mazlíček, domácí zvířátko. Musí být, po všech těch letech.
Co ty, Sam, o tom víš…
Dokonce i teď spíš, s důvěrou v zítra. S důvěrou, že nás najdou a zachrání.
Jsi starší než já a přesto tak mladá… Je v tobě tolik optimismu a důvěry, víry a naděje, tolik, že jsem to neměla snad ani jako dítě…
Spíš, s rukou pod hlavou, tvář uvolněnou a růžovou… Sladkou… jiné přirovnání mě nenapadá.
Spíš.
Já nemohu
Je to má vina, tahle situace.

Určitě si myslí, že spím. Šílená, nezodpovědná, horkokrevná Valla. Valla, která jde do všeho po hlavě.
Valla, která se tolik snaží být jednou z nás… Tolik, že dělá nebezpečné hlouposti.
Cítím ji, sedí vedle mě, občas se pohne. Je plná neklidu a nedokáže se uvolnit. Vlastně se jí ani nedivím, v téhle situaci.
Proč jsem ale já tak klidná? To není dobré znamení…

Klec. Víc klec než cela. Zamřížovaný strop.
Bytelné mříže.
Nakonec je to neprimitivně+jši zabezpečení to nejúčinnější?
Už jsem prozkoumala každý kousek kovu. Nic. V podstatě jsme zavřené v kotci, Jak psi.
A zítra, zítra s námi bude jak se zvířaty naloženo. Předvedou nás, ukáží, svléknou a prodají.
Kruci!
Proč jsem se jen nechala zlákat? Proč mi nedošlo, že když se po letech ozve právě Tenat nebude to samo sebou.
Prodat…
Nezažila jsem nic víc ponižujícího, než prodej v aukční síni. Ten pocit, že jste jen kus masa, který si koupí a bude používat kdokoli…
Když jsem se před lety vykoupila, přísahala jsem si, že už se mi to nestane.
Směšné…
Směšné by to bylo, kdyby tu nebyla Sam.
Já prožila jiný život než ona. Já nevyrůstala v milující rodině, na vlídné planetě….
Je silná, ale bojím se že ne dost.Že to, conás zítra čeká nevydrží.
Sam…
Pořád spíš. Sice jsi se převalovala, neumíš spát na chladném betonu, ale spíš.
"Sam, odpusť…"

Skoro jsem nadskočila, když Valla zašeptala tu větu.
Odpusť?
Co?Sma jsem ji sledovala a není její vina, že nás zajaly obě. Já mám výcvik a léta služby u armády. Já jsem měla vycítit nebezpečí…
Ale jak je vidět, ani ta léta nestačí…
Chce se mi vstát a říct jí, že to není její vina, ale copak můžu? Po té době, co předstírám, že spím?
Horečně jsem přemýšlela, co udělat, ale dva centimetry tlusté kovové tyč bez vybavení nezdolám.
Jen čekat. Nic víc nezbývá.
Třeba nás najdou brzy.
Třeba ne, ale koupí si nás někdo, kdo…
Asi jsem vážně naivní… Ale třeba ne…
Ach jo, Vallo…

Věděla jsem to. Věděla. Od prvního okamžiku, kdy mě přivedli na aukci a já ho uviděl, jsem věděla. I kdyby Geran, ta svine, nestál vedle něj.
Yori. Vyhlášený "labužník", překupník a hajzl, jakých jsem i já v životě potkala jen pár.
Měl na mě zálusk už dávno. Zkoušel to po dobrém i po zlém - dárky, lichocením, výhrůžkami.
Ale nedosáhl na mě.
Ten… Geran. Kdysi jsem mu zachránila krk a on…
Jak úlisně se k Yorimu naklání. Co mu asi Yori provedl? Geran byl slabý, ale ne slaboch…
No nic, je to tak, jak to je. Už jsem byla i v horší bryndě. Teď jen…
Sam…

Ne, nemyslet…
Ne…
Prosím, ne…
Já….
"Vallo!"

Jsou obrazy, které se vám budou vracet celý život. Budou vás pronásledovat, nikdy neuděláte dost, aby jste to napravili….
Sam…
Naprosto jsi nečekala, co se bude dít…
Má hrdá, naivní Sam….
Předvedli ji a postavili do kruhu.
Stála klidně, jen se trochu zmateně rozhlížela.
Licitátor vyvolával - zhodnotil jí jak kus dobytka, počínajíc těmi krásnými blond vlasy. Trhla sebou, když jí je poněkud neurvale rozpustili. A pak už to šlo ráz na ráz..
Nechápajíc své postavení se bránila, když ji svlékali. Dostala takovou ránu, že upadla. A to nebyla poslední…
Nakonec ji dva drželi. Nahou.
A v tu chvíli jí unikl ten výkřik.
A já jsem se nemusela ani otáčet, abych věděla, že Yori přihodil tolik, aby vyhrál. Tím, že mě volala, zpečetila svůj osud….
Sakra!
Sam, milá Sam, odpusť…

Co to děláte?
Ne!
Ne, au!
Nechte mě!
Nedělejte to!
Ne!
Ne!
Ne!
Prosím…!!!!
Prosím ne!
Pomoc!
Pomozte mi!
NE!!!!!!!


Sam…
Kde jsi?
Už je to šest hodin co nás přivezli, mě strčili sem a tebe odvedli…
Jsem tu sama, nikdo nepřišel, nikdo po mě nic nechtěl… děsí mě to…
Děsí mě představy, co se s tebou děje. O Zorám jsem toho slyšela dost… proto jsem ho taky odmítala…
Ale ty….
Ty…
"Sam!"

"ne, už dost, prosím…"
Sam jen šeptala vykřičeným hlasem.
Přinesli ji dva sluhové, nahou, se stopami toho, co se s ní dělo, po celém těle.
I na nich bylo vidět, že se jejich pán překonal… Mladší měl tvář zkroucenouodporem a lítostí…
Položili Sam na postel a mlčky odešli.
Valla byla příliš zděšená, než aby se pohnula, ale pak přiskočila k Samanthě:
"Sam…!"
Chtěla se jí dotknout, ale ta se odtáhla, jak zvíře…. "Ne, ne, ne…"
"Samantho…!" Valla se rozplakala….
Dny utíkaly. Obě byly stále zavřené ve stejné místnosti. Nosili jim jídlo a pití, odnášeli výkaly. Beze slova.
Valle to bylo jedno. Sam dostala horečku a několik dní to vypadalo z děsivého spánku plného nočních můr.
Mluvila.
A Valle tím zabodávala kůly do srdce…
Sam ji ani teď nevinila z toho, co se jí stalo. Jen to stále prožívala znovu. Chvíli za chvílí, jeden detail za druhým…
Valla se o ni starala, tak jako kdysi o mámu, když ještě žila. Myla ji a krmila.
Sam nesnesla jakýkoli dotyk. Valle se chtělo křičet. Křičet a zabíjet.
A pak horečka klesla a Sam otevřela oči…
"Vallo."

Dívaly se na sebe. Obě toho chtěly tolik říct, ale slova…
Slova neznamenají nic…
Valla se pokusila Sam obejmout, ale ta sebou mimoděk trhla.
"Sam… Já… Je mi to…"
Slzy.
Samantha nikdy neviděla Vallu plakat… Ať se cítila sebehůře, tenhle pohled…
Hrdá, vzteklá, prudká, tvrdá Valla. Plakala. Tiše, bezhlese, jako malé dítě.
A v tu chvíli se dveře otevřely.
" Vidím, že Sam je už lépe. To je dobře. Možná by mě mohla znovu navštívit…"
Odporný hlas, odporná slova s odporným obsahem. Yori.
Valla pomalu vstala a otočila se. A Sam se jen dívala, neschopná pohybu…
"Můj pane"
Hlas otrokyně. Poražený a ponížený.
"Dovol, abych dnes byla tvou potěchou já. Ona nezná a neumí to, co já. Navíc by mohla svým nevhodným chováním snížit tvou rozkoš…
Prosím, dovol mi potěšit tě…"
Yori se chvíli pásl na Vallyně ponížení a pak kývl.
Valla šla a ani se neohlédla. Nedokázala by to.
Poslušně následovala svého pána ze dveří.

Na rozdíl od Samanthy přišla sama. A hned se mlčky dala do práce. Umyla Sam, stále příliš slabou na to, aby sei jen zvedla.
Odcházela každý den a pak se vracela, aby se o Sam postarala.
Nikdy nemluvila o tom, co se s ní děje. Povídala hlouposti, vzpomínala na svoje úspěchy a povedené kousky.
Sam se uzdravovala.
Postupně si sedla, postavila se, udělala pár kroků…
Bylo pro ni až nesnesitelné, jakou z toho měla Valla radost…
Valla, která se jinak ztrácela před očima
Sam to už nemohla snést.
Slova jsou jen slova, ale skutky jsou skutky ona poznala, jaká Valla Mal Doran vlastně je…

Jedna noc byla obzvlášť obtížná…
Valla se po návratu sotva doplazila na lůžko a Sam už nedokázala mlčet:
"Vallo, už tam nepůjdeš."
Nechápavě na ni pohlédla.
"Jsem už zdravá…"
"Ne. Tohle je má chyba a ty jsi už zaplatila dost!"
"Vallo, já to to nedovolím. Zítra půjdu já…"
Valla vstala. Sam také.
Stály proti sobě, dívaly se jedna na druhou a pak Valla natáhla ruku a chytila Sam za paži. Ta sebou okamžitě trhla.
" Ne. TY nikam nepůjdeš. Nesneseš ani můj dotek, co by s tebou udělal on?" hořce se zasmála…a otočila se zpátky k posteli.
Ale Sam ji obrátila zpět. A, ačkoli se v ní všechno bouřilo prožitou hrůzou, ji objala:
"Vallo, půjdu. Tebe to ničí. Už jsi jen jak stín a to nedovolím."
Valla si dovolila na okamžik spočinout hlavou na Samanthině rameni, ale potom ji vážně zvedla a pohlédla jí zblízka do očí:
"Zabilo by tě to, Sam. A to nedovolím já. Dokud budu moci, budu tě chránit. Tobě se už nic nesmí stát…"
Sam cítila, že jí snad pukne srdce.
Už mnohokrát ji někdo zachránil život, ale nikdy pro ni nikdo neudělal nic podobného. A nedíval se na ni tak jako Valla.
Jednala naprosto instinktivně a přitiskla své rty na její.

Doteky.
Mohou přinášet bolest. Mohou děsit, ničit, zabíjet…
Ale mohou i bolest utišit, dávat, léčit, vracet život.
Doteky
Lehké, něžné, pomalé.
Opatrné doteky plné lásky a konejšivost, plné touhy dát tomu druhému, to, co potřebuje…
Doteky.
Láska.
Valla.
Sam.

Co bude dál?
Kdo ví…
Možná je najdou a zachrání.
Na zázracích je krásné to, že se občas dějí.
A dlouhá temná noc občas přejde ve svítání…
Ale to pro ně v tu chvíli nebylo podstatné.
Co bude zítra?
Kdo ví?
Teď je nyní…

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama