Fénix... podruhé...

22. října 2009 v 22:45 | alice123 |  Poezie nebo tak něco
Kdysi dávno, (no, před třičtvrtě rokem, ale mě to přijde jak v jiném životě) jsem napsala básničku Fénix. A dneska jsem nějak vzala blok a vznikla tahle nová básnička. Původně se měla jmenovat jinak, ale psala se mi nějak sama, slova přicházela sama od sebe a tohle z toho vzniklo. Zase Fénix. Jiný a přitom stejný… Koment potěší.






Sedíš sama…
Obrazovka bliká - tam venku je svět…
A ty? Na co čekáš? Třeba na pár vět?
Že svět nebude šedý? Že budeš se zas smát?
Ale… Vždycky ale… To ale nastokrát…
Visíš v vzduchoprázdnu, jak trocha pápěří
A otvíráš se prázdnu, co čeká u dveří…
Prázdnu, které duši ti celou vyplní.
Prázdno… Srdce buší… Tak podivně to zní,
Ten tlukot vprostřed ticha, to staré známé Nic,
A přesto stále dýcháš, jen dýcháš, už nic víc…
Tam, kde slova zněla, je pusto, prázdno, chlad…
Tvá svíce dohořela? Nechceš nic, než spát?
Spát spánkem zapomnění, co láká tě jak had?
I s lidmi v osamění… Bude to napořád?
A pod příkrovem ticha je troska naděje.
Pořád ještě bliká, stále ještě je…
Že svět se přece musí i tobě otevřít
A že někdo musí tvou hradbu prolomit…
Že zas jednou přijde ten nečekaný den,
Kdy fénix vstane z duše, co lehla popelem.
Už jednou fénix povstal a zářil jeho jas,
snad popel nevychladl a on vstane zas…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jol Jol | 23. října 2009 v 9:58 | Reagovat

naprosta nadhera!!!! opravdu, hrozne moc krasny...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama