Vůně letního dne

30. září 2009 v 23:39 | alice123 |  FF Harry Potter
Kdysi mi jeden milovaný člověk řekl, že v téhle povídce je moje duše...
Pojďte se podívat, nemáte-li strach...
Btw, je to slash.


Je to už tolik let… Dnes jsem už dospělý a snažím se nechat minulost s jejími bolestmi za sebou. Ale když přijde den jako je tenhle a vzduchem se nese typická letní vůně, vrací se mi vzpomínky jako bumerang….




Seděl jsem na břehu jezera a bez ohledu na krásu letního dne kolem mě se mi hlavou honily černočerné myšlenky. Byl jsem tam sám, protože jsem to tak chtěl, ale cítil jsem se zoufale osaměle.
Byl jsem vyděšený, jak jen může být vyděšený šestnáctiletý kluk, který ví, že ho čeká boj na život a smrt s mnohem silnějším soupeřem. Boj, který musí vybojovat sám. Úplně
sám.
Strašně se mi chtělo žít! Strach ve mně křičel touhou po lásce. Bál jsem se, že umřu a nepoznám, co to je. Bál jsem se, že umřu jako panic. Bylo mi ke všemu ještě trapně…
Ty chvíle tam mě ale nutily přiznat si víc.Věděl jsem, že s mým "problémem" by mi ráda pomohla nejedna spolužačka,ale to jsem právě nechtěl… Musel jsem si přiznat, že dívky mě nepřitahují.
Z tohohle poznání jsem byl ještě zmatenější a nešťastnější. Měl jsem pocit, že se proti mně spikl snad sám osud! Jak mám najít kluka, který je jako já? Jak ho mám najít a neprozradit se? Chtělo se mi křičet…
Náhle vedle mě přistála sovička, maličký puštík, a k nožičce měla přivázaný vzkaz. Celý udivený jsem ho rozbalil.
"Vím jak Ti je. Čekám na Tebe v astronomické věži. Přijď za mnou."
Vyskočil jsem a začal jsem se zmateně rozhlížet.
Co?
Kdo?
Kde?
Jak může někdo něco vědět? Já sám si to přiznal teprve před chvílí! Kdo si to se mnou právě teď takhle hraje?
Schody do věže jsem bral po dvou a do dveří na jejich konci jsem se vřítil jako bouře.Ve spáncích mi bušilo zlostí a zoufalstvím.
Uvnitř jsem strnul. Velká místnost byla plná slunce a provoněného letního vzduchu. Všechna okna byla dokořán a záclony vlály jak motýlí křídla…
Bouchnutí dveří mě vrátilo do reality. Zámek zaklapl.Hmátl jsem po hůlce a ke svojí hrůze jsem zjistil, že ji nemám! Byl jsem v pasti.
Než jsem se mohl otočit, mé ruce zezadu uvěznila dvojice paží a čísi horký dech mi ovanul krk. Známý hlas, hlas, který bych čekal nejméně zašeptal… Slova která mě naprosto vyvedla z míry…
"Pššššš. Neboj se nechci ti ublížit."

Odmlčel se.
" Vím, co cítíš… já sám to cítil taky.
Zapomeň na nepřátelství! Prosím…Alespoň pro tenhle okamžik… Chci ti dát po čem toužíš….Protože…"
Nejdřív jsem stál jako solný sloup, hlava se mi točila, mráz mi běhal po zádech, ale pak jsem se vzpamatoval a vytrhl jsem se mu. Otočil jsem se.
Stál tam se zrudlou tváří, ale beze stop obvyklé arogance
O krok jsem ustoupil a nenávistně na něj zasyčel:
" Jasně! Ty! Kdo jiný taky!
Výborně! Tleskám ti! Tak mě ještě přišlápni!"
Skokem byl u mě:
" Hlupáku! Zabedněnče! Já ti chci…"
" Jasně! Tak kde máš kamarádíčky? Za sloupem? Ve skříni? Tak ať vylezou už se můžou začít smát! Dostal jsi mě…"

Vzduchem zasvištěla jeho hůlka a veškerý nábytek v místnosti zmizel. Třásl se zlostí a něčím, co mi až nebezpečně připomínalo moje vlastní zoufalství…
" Tak co? Stačí? Nebo musím udělat tohle?"
A náhle tam stál úplně nahý. Hůlku odhodil ke zdi.
Bez dechu jsem na něj zíral. Byl tak krásný! Štíhlý, útlý, plavovlasý mladý bůh se sluncem v plavých vlasech a se zranitelným pohledem.
" Tak co, stačí…..Harry?"
To jméno, poprvé vyslovené jeho ústy, mě zlomilo a já se svezl k zemi s obličejem v dlaních a nebránil jsem se slzám. Objal mě a já se obličejem přitiskl k jeho teplému tělu. Tak moc jsem potřeboval lidské teplo a náruč….
Po chvíli jsem byl schopný zvednout hlavu a pohlédnout mu do očí.
" Proč?" vydechl jsem.
Usmál se tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděl:
" Miluju tě. Asi odjakživa. Nejdřív jsem ti záviděl, měls všechno, co mi chybělo - lásku, přátelství, vřelost… Mě vychovával chlad. Moc jsem ti chtěl ublížit… Tak moc, až jsem si musel přiznat, že to není nenávist, co cítím. Že po tobě zoufale toužím, že tě miluju….
Nedávno jsem poznal, že jsi jako já, že ani tobě holky nic neříkají."
Ztichl, sklopil zrak a když ho zase zvedl jeho oči byla plné citu:
" Nemohl jsem se dívat, jak se trápíš. Proto jsem tady. Pro tebe…"
Smutně se usmál:
" Vím, že to necítíš jako já, ale musel jsem to udělat, i pro sebe…
Vím, že zvítězíš a takové jako já čeká smrt nebo Azkaban. Chci mít alespoň jednu hezkou vzpomínku…"
Umlčel jsem ho polibkem.
Měl pravdu, nemiloval jsem ho. Ale potřebovali jsme jeden druhého.
A tak jsem v místnosti plné letní vůně poznal jak chutná láska. S nepřítelem, který mě miloval….

Měl pravdu. Vyhrál jsem, ale za cenu mnoha životů, ze kterých některé patřily mým blízkým…
Byl jsem u jeho soudu a díval jsem se mu do očí, když si vyslechl rozsudek. Patnáct let. V jeho pohledu nebyla výčitka, jen smutek a láska.
Čas plynul a já chtěl zapomenout. Měl jsem vztahy s muži i ženami, ale žádný mi nedal to, co jsem hledal. Nakonec mě to přivedlo až k bolestnému poznání: miluju ho.
Bolestnému proto, že on před rokem v Azkabanu zemřel.
Ta vzpomínka teď zbývá mně.
Vzpomínka na letní den a jeho vůni.
Na mého nepřítele, moji lásku.
Na Draca Malfoye.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama