Naději nelze zničit...

9. srpna 2009 v 19:30 | alice123 |  FF Harry Potter
Pro jednoho človíčka... Snad pochopí...



Spes non confunditur

Harry vlastně ani nevěděl proč do Londýna jede. Bál se toho. Ale chtěl se svému strachu postavit. Doufal, že tam něco pochopí. Že najde odpověď.
Ale sotva přijel, hned věděl, že to nebyl dobrý nápad. Věděl, že to bude bolet, ale to mu nevadilo, byl na to připravený, ale na co připravený nebyl byly ty tisíce slov a obrazů, co se mu začaly honit hlavou.
Jeho první reakce byla vyjmout je a později uložit do Myslánky, kterou zdědil po Brumbálovi, ale… Nemohl. Bál se, že jsou to jediné co mu zůstane.
Procházel Londýnem jak ve snu. Místy, které miloval, které mu tolik připomínaly jeho lásku. Místy, kterými chodívali spolu…. On a Draco.
Čím déle chodil, tím více ho to ničilo. Viděl ho všude v každém zákoutí.. Místa, kde spolu sedávali, místa, kde se spolu smáli, místa, kde spolu mlčeli…
Ještě mu zbývala dvě.
O tom prvním si vůbec nebyl jistý jestli ho najde. Ale našel… Místo, kde si poprvé přiznal, že chce Draca políbit. Místo, kdy se poprvé přestal svojí lásce bránit.
Sedl si tam na chodník a bylo mu naprosto jedno, že na něj kolemjdoucí civí jak na blázna. Seděl a měl pocit, že se mu srdce rozpadá na kusy…. Jako už jednou. Tady to vlastně Dracovi přiznal.
Marně přemítal, co se stalo, co udělal špatně. Miloval moc? Zahltil Draca svojí láskou natolik, až se mu zprotivila?
Vždycky si myslel, že je Draco ten jediný, s kým může být sám sebou. Jediný, komu nevadí jeho pravá tvář, jediný před kým může sejmout svoji masku.
Odcizil se Ginny. Ale už věděl, že to není jeho láskou k Dracovi, že to je prostě něco, co muselo přijít, protože když sejmul masku, viděl to, co si dřív nechtěl připustit… O Ginny a o sobě.
Myslel na něj na svůj sen. Dal mu celou svoji duši a nic si nenechal. Kdysi si myslel, že je to závislost, ne láska a nenáviděl se za to… Pokoušel se to v sobě potlačit a Draca nechat jít. Nedokázal to.Teď chápal, že to není závislost. Jen prostě láska. Nesmírná a nekonečná. Bolavá a spalující, ale láska.
A byl sám… Doma se musel tvářit, jako když se nic neděje, jako když je v pořádku a šťastný… Nebyl. Jen si zase nasadil masku a tvářil se, že je zase jen tím normálním tuctovým manžílkem. Ginny ho jiného nechtěla. A Draco?
Nerozuměl Dracovi… Někdy měl pocit, že se ho snaží odehnat, že se snaží, aby na něj zapomenul, že se snaží…
Jako kdyby to bylo možné…
Draco byl daleko. Tak daleko, že by mohl být klidně na Měsíci a vyšlo by to nastejno. Snad by se k němu mohl Harry přemístit, ale vlastně nevěděl, kde Draco je.
Sice mu Draco slíbil, že se vrátí, ale nějak tomu přestával věřit. Bál se, že to byla jen milosrdná lež. Že odjel aby byl sám, aby sám prošel tou cestou, ze které není návratu…
Strašně ho bolelo, že nemohl být s ním. Že nemohl vídat jeho tvář, že nemohl slyšet jeho hlas…. Že pokud tohle byly Dracovy poslední dny, že je nemohl strávit s ním… Potřeboval ho, už kdysi to Dracovi řekl. I to, že s ním zůstane až do konce.
Myslel si snad Draco, že takhle to bude snazší? Harry jen doufal, že pro Draca ano, protože pro něj ne.




Jak se čas prodlužoval, nedokázal už vydržet na jednom místě. Táhlo ho to jak magnet. Místo, kde by mohl být skoro sám, místo…
Bál se ho. Jeho lákavosti. Dalo by se tam všechno vyřešit. Jednou provždy. Jednou provždy se zbavit té bolesti.
Tohle místo nebylo těžké najít. Bylo známé, ale mnoho lidí sem nechodilo. Většině připadalo poněkud ponuré. Snad pro ty spousty lidí, co tu ukončily svůj život.
Harry vylezl na zídku a díval se do hloubky pod sebou. Stromy pod ním byly tak krásné… Bylo to strašně lákavé. Poprvé v životě neměl závrať.
A nebyl tu nikdo, kdo by ho zastavil. Mohl to udělat.
Ginny by si našla někoho jiného. Sice říkala, že se jí nechce s nikým už začínat znova, ale… Taky říkala, že ho přijímá takového jaký je, ale když se Harryho smutek prodlužoval, v podstatě mu vykřičela do tváře, že chce normálního chlapa a proč ona… Tolik k její lásce… Nechtěla Harryho, chtěla svou představu o něm. Jeho masku.
Ale… Najednou uviděl před sebou děti. Jeho děti. Potřebovaly ho a budou ho potřebovat celý život. Copak je mohl nechat žít s myšlenkou, že je jejich otec dost nemiloval, aby kvůli nim zůstal naživu?
Ta myšlenka jím otřásla. Opatrně slezl a posadil se na lavičku.
Ale… Děti vyrostou a odejdou. Bude zase sám…
Vytáhl z kapsy hůlku a hleděl na ni. Mudlové mají léky a on měl hůlku a znal kouzla, která by mu dostatečně zatemnila mysl, aby necítil bolest a mohl fungovat. Jenže - místo toho měl chuť ji zlomit. Nechtěl fungovat jako stroj. Raději ji zase schoval.
V duši měl pusto a prázdno.
A potom, potom náhle pochopil. Že svému já neunikne. Že ho může zahnat do kouta - kouzly, Myslánkou či smrtí, ale že se ho nezbaví. A že to ani nechce.
Slíbil totiž, že bude věřit a doufat. Slíbil,. že nic neprovede. Jak na to mohl zapomenout? Je jedno jak moc to bude těžké, on to dodrží!
Neuměl latinsky. Jen něco málo, co pochytil ve škole. Ale náhle ho napadl jeden citát.
Spes non confunditur.
Naději nelze zničit.
Je jedno jak moc bláhová a pošetilá je. Je jedno jak moc bolí. Je tu. Důvod proč žít.
Vstal a nohy se mu třásly. A v jeho hlavě se ozývala Naděje:
"Třeba to není milosrdná lež. Třeba se vrátí. Třeba tě opravdu miluje. Třeba bez tebe opravdu nedokáže žít. Třeba jsi opravdu jeho život. Třeba…"
Rozum se těm slovům smál. Trpce a výsměšně. Rozum… Harry ho umlčel. Odcházel a v jeho uších zněla slova Naděje. Jen ta a nic víc.
Naslouchal jen jim.
Bylo to slabé? Byla to slabost? Možná… Asi ano. Ale on zase věřil.
A věděl, že bude Draca milovat navždy. Bez ohledu na to, jestli to bylo bláznovství.
A věděl že bude doufat. Klidně navždy a marně.
Naděje, ať jakkoli slabá v něm hořela nezničitelným světlem.
Spes non confunditur.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama