Jdi s tím, kdo tě má rád 6. - Alice a Rosalie

23. srpna 2009 v 22:36 | alice123 |  FF Twilight

Dva pohledy na svět…
Oba plné lásky, touhy a smutku. Tak moc si v tom podobné a přesto tak rozdílné.
Jen malý rozdíl, naděje.
To poslední , co zůstává… Co ale zbude, když zmizí?
Naděje.
Malý rozdíl?
Smrtelně významný…



Jasné ráno. Pár chvil po svítání. Vzduch jak ulitý z křišťálu. Průzračný. Ledově chladný.
Alice nic z toho neviděla. V tmavém koutě pokoje e pokoušela posbírat natolik, aby mohla nasednout do auta a jet za Edwardem. Ještě měla trochu času. Do odpoledne. Pak bude pozdě…
Nepočítala ovšem s tím, že není ve Forks sama…

"Ahoj, Alice…"ozvalo se ode dveří.
Jako by chtěla podtrhnout rozdíl mezi nimi, Rosalie se posadila do plného slunečního světla.
Jestli v něm Alice vypadala jako víla, Rose byla anděl. Překrásný plavovlasý anděl. Anděl s očima z ledu.
"Překvapená?"usmála se.
"Snad sis opravdu nemyslela, že si nikdo nevšiml, že jsi odjela?"
V Alici zatrnulo.
" Co tu děláš, Rosalie?"
Ta si s odpovědí dala na čas. Chladně pozorovala Alici, naprosto si vědoma dojmu, kterým působí.
Dojmu smrtelně nebezpečného nádherného zvířete.
"Zajímalo mě, co a kam tě táhne. Ně jak jsem měla pocit, že bys mohla jet právě sem.
A když jsem v noci viděla Bellu, došlo mi i proč jsi sem jela…"
"Bellu…?"nedokázala Alice zakrýt úlek.
"Neboj se… Jen viděla…
Lidi už nezabíjím, to udělá čas…
Viděla jsem ji, i to, co dělala. I ty krásné svatební šaty. Bude z ní sladká nevěsta, až si bude brát Jacoba.
A my potom odjedeme domů. Viď, sestřičko?"
To nebyla otázka. To bylo konstatování, rozhodnutí i varování v jednom.
"A co když ne?" klidně pronesla Alice.
"Ale ano. Protože některé věci mají zůstat právě tak, jak jsou…"
Pokud Rozáliinou zbraní byl chladný oheň, Alice v sobě měla žár.
Žár, který téměř nikdy neuvolňovala.
Raději byla slaďoučkou vílou, bylo to tak snazší.
Ale pod dojmem potlačované vzpomínky a své poslední vize, se teď rozhodla jinak.
"Kdo o tom rozhoduje, co má a nemá být? Ty Rosalie?"
" Já? Ne…
Jen některé věci se nemají míchat.
Třeba lidi a upíři.
Nepatří dohromady. Nikdy."
"Proč?
Protože tobě se to nelíbí? Protože závidíš?"
" Komu?
Omyl, sestřičko.
Já Belle přeju to, co já sama mít nemůžu. A co jí Edward nikdy nedá i kdyby tisíckrát chtěl."

Na prchavý okamžik pocítila Alice lítost. Nad Rosaliinou marnou touhou. Touhou tak silnou, že se vyrovnala té její… Chápala ji, Ale to ni neměnilo na tom, že….

" A jsi si tak jistá, že chce právě tohle?"
" Sestřičko…
Bella netuší , co vlastně chce… V jejím věku?
Nebuď směšná…!
Bude šťastná."
Alice už se mezitím dostala do obvyklého stavu…. A tím spíš to nemínila vzdát.
" Rozhoduješ za jiné, Rose…
Nebojíš se zodpovědnosti?"sarkasticky poznamenala.
" Má drahá…
Jak ses mohla dočkat svého věku v takové naivitě?" ušklíbla se pobaveně Rose, pohodlně se usadila a pokračovala:
" Nepatří mezi nás.
Je člověk.
A ten pes v podstatě taky.
My jsme jiní, úplně jiní.
Myslíš, že by mohla žít s námi?
Stárnout vedle věčně mladého Edwarda?
Nebuď směšná…
A nezapomeň na pravidla!"

Pravidla…
Alice je znala.
Rodina je to hlavní
Bez rodiny nejsi nic
Rodina se o tebe postará, když budeš dodržovat její pravidla. Rodina je vše co máš…
A dál…
Nikdy nemíchej lidi a upíry.
Nepij lidskou krev.
A nikdy nevytvoř dalšího upíra…
Člověk a upír nepatří dohromady.

Rosalie a Alicině tváři četla jak v otevřené knize.
"I ty je přece znáš, že sestřičko?
A Edward je zná a dodržuje je také. Déle než my dvě.
Proto od ní odešel a zůstal s rodinou…"
"Ano, řekl ti to? Řekl ti, že už ji nemiluje? Že pro něj nic neznamená?"
" Znám ho déle než ty…"
Ta bezbřehá sebejistota… Alice vybuchla:
" Nevíš nic! Neznáš jeho důvody! Jen rozhoduješ za druhé!
I kdyby si myslel, že je Bella JEN člověk, měl jí to říct!
Ale ty máš strach, sestřičko…
Strach, že by to mohl udělat. Vzepřít se a raději být sám s ní, než s rodinou…!"
" Neudělá to!"
"Ano? Proč za ním tedy nejedeme? Proč ho nenecháme rozhodnout?"
Rosalie na Alici pohlédla jak na malé dítě:
"Alice, on se už rozhodl!
Odešel!
Bella to pochopila, proto dělá to, co dělá! A dělá správně!
Jen ty to nechceš pochopit!"

"Nevěřím ti!
Měl by to vědět! Měl!
Jestli jí nemiluje, bude mu to stejně jedno, ale jestli ji miluje…"
Rosalii došla trpělivost. Vstala, každým coulem vyzařujíc hrozbu.
" Ne! Nikam nepojedeš. Necháš je oba na pokoji!"

Oheň, který v Alici doutnal, vzplanul docela:
" Není šťastná a nebude! Ale jestli má mít alespoň šanci, musí vědět, co se stalo! I kdyby ji to bolelo!
A Edward musí vědět, že nezapomněla!"

Oheň a led. Pár minut po rozbřesku.
Láska a pravidla.
Touha a strach.
Odhodlání…
"Jestli budeš chtít odejít, budeš muset přeze mě, sestřičko,"prohlásila Rosalie.
"Když to tak chceš, sestřičko…."

Jdi s tím, kdo tě má rád. Povede tě a bude s tebou. Jen mu to musíš dovolit. Dá ti to nejdůležitější. Možná…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama