Jdi s tím, kdo tě má rád 3. - Alice

23. srpna 2009 v 22:32 | alice123 |  FF Twilight
Stála u okna v domě, který měl být prázdný.
Prázdný dům po rodině, která odešla právě tak náhle, jak se tu objevila. Dům duchů.
A nyní tu byla ona. Ani vlastně nevěděla, proč se sem vrátila, proč vlastně cítila tu neodvolatelnou potřebu.
Až do tohoto okamžiku.

Nepřítomně svírala jednou rukou okenní rám a druhou tiskla na sklo. První sluneční paprsky dne ji zalévaly světlem, v němž její kůže zářila.
Pro pozorovatele zvenčí a zvedl by zrak do výšky, by vypadala jako socha. Socha víly z perleti. Nepozemsky krásná a křehká.
Alice.
Otevřela oči a zahleděla se do dálky. Vize. Vlastně ji čekala. Čekal, že se něco podobného stane, ale ne tohle.
Viděla před sebou dvě cesty.
Obě dvě někomu mohly pomoci a jiného zranit navždy.
A ona je mohla ovlivnit.
Zadívala se přímo do Slunce.
"Tohle ne… Už ne…" zašeptala.
Minulost se vrací v tu nejhorší chvíli. Jako učitel, který kontroluje, jestli jste splnili domácí úkol. Jako zkoušející a vy musíte odpovědět. Obstát ve zkoušce, o které nevíte vůbec nic. Jen, že už jste jednou selhali…
V zářícím kotouči Alice viděla tvář.
Tvář, kterou v sobě pečlivě pohřbila a která se vrátila.
"Odpusť… Odpusť, prosím.."
A vzpomínky ji unášely pryč, k rozhovoru, který tolik chtěla. A který se nikdy neuskuteční. K rozhovoru, ve kterém to mohla vysvětlit.
Šeptala to tedy alespoň do Slunce. Té tváři, kterou tam viděla. Té, kterou tolik milovala a kterou ztratila.
"Já nechtěla.
Víš nevěděla jsem tak docela, co dělám… Vždyť jsem byla upír teprve pár let. Nebyla jsem zvyklá vidět, co se stane.
A zvlášť dvě cesty.
A nikdy předtím jsem nebyla zamilovaná…"
Trhnutím se odlepila od okna a přešla do stínu…
"Zní to jako výmluva, viď?
Jenže já si opravdu myslela, že vím, co dělám.
Byla jsem si tak jistá, že dělám správnou věc…
Měla jsem na vybranou jen nechat tě zemřít, nebo z tebe udělat upíra. A já tě milovala.
Nedokázala bych se dívat jak umíráš, když jsem to mohla změnit!
Nedokázala jsem tě nechat odejít. Mohla jsem ti nabídnout věčnost…
Věřila jsem, že ji chceš, protože mě miluješ. Byla jsem tak hloupá…
Moje vize nebyly dokonalé. Viděla jsem tě jen umírat a nebo jako upíra, silného a zdravého.
A já nechápala, že někdo může smrt chtít. Vítat ji, toužit po ní.
Že láska, jen láska, nestačí.
A tak jsem zvolila za tebe.
A ztratila tě. Navždycky.
Omlouvám se…"
Dlaně si přitiskla na oči. Jak lidské gesto… Některá nikdy nevymizí, ani když už dávno nemáte slzy, přesto se vám bude chtít si je setřít.
" A víš, je to tu novu. Zase dvě cesty.
A já?
Měla bych snad volit?
Koho?
A mám k tomu právo? Proč já?!"
Klesla na zem a schoulil se do klubíčka.
Svůj dar nenáviděla. Nechtěla vidět, nechtěla volit. Nechtěla…
A pak jí došlo, že nemá na vybranou. Pokud se někdy vrátí domů k rodině a potká Edwarda, on sám si v její mysli přečte, co viděla.
A možná to bylo i dobře. Dělal stejnou chybu jako ona před lety. Volil za druhého.
Někdy člověk nemá možnost volby. Někdy osud zvolí za něj.
Ani tenkrát tomu nebylo jinak.
Nelze volit smrt toho, koho milujeme, můžeme-li ho zachránit.

Volba je jen iluze.


Jdi s tím, kdo tě má rád. Povede tě a bude s tebou. Jen mu to musíš dovolit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama