Colin2/2

25. srpna 2009 v 13:06 | alice123 |  povídky ff
Druhá část.



Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a objímali se. Přerušilo nás až zvonění.
Jen velice neochotně jsem ho pustil, ale i tak jsem stál na krok od něj. Usmíval se, tak nádherně a šťastně, jak jsem ho nikdy neviděl
"No, myslím, že na odpoledku nemám náladu. Co ty?" navrhl.
"Ani já ne,souhlasil jsem a divil se tónu svého hlasu. Svobodnému, šťastnému a naprosto uvolněnému.
"Mám tu auto, chceš se jet projet?" zaculil se.
Jak projet? Jako jak jet projet?
Jako jako to kluci navrhujou holkám?
Asi jsem vypadal trochu vystrašeně, protože se rozesmál:
"Bojíš se, že se na tebe na první zastávce vrhnu?"
Ale pak zvážněl:
"Něco takového bych nikdy neudělal, Ephrame. A to je právě ten důvod, proč se chci jet projet. Abychom se poznali, chápeš?"
Přikývl jsem a poprvé jsem si uvědomil, že ačkoli tenhle kluk chodí do mého ročníku, je vlastně o dva roky starší.
"Bezva. Vyzvednu tě…?"
"Na příjezdovce ke škole." Doplnil jsem.
A měl jsem rande. První v Everwoodu,
S Colinem.

Bylo to kouzelné odpoledne. Zajeli jsme do Seatlu a prochodili hodiny po městě. A mluvili a mluvili a mluvili…
Byl skvělý společník a zjistili jsme, že toho máme překvapivě hodně společného.
Pořád se smál a celý zářil.
Ale začalo se stmívat a jemu zazvonil telefon
"Promiň,"vzal to.
"Ahoj. Jsem Seatlu. Ne, nic se neděje, měl jsem prostě chuť sem jet. Jsem tu s kamarádem.
Ne, fakt je všechno v pohodě.
Dobrá, přijedu brzo.
Ahoj,"zaklapl telefon.
"Naši. Sledují mě jako pětiletého," omluvně řekl.
Ale mně v hlavě uvízla jedna věta.
"S kamarádem?"
Obličej mu potemněl.
Vlastně jsem se sám divil, proč mi to tak vadí. Že by pro to, co mi řekl v tom sále? Pro to, jak moc opravdově zněla jeho slova?
"Ne, dobrý Coline, já vím, že Everwood není NewYork. Pojedeme domů?" vyslovil jsem tím nejvyrovnanějším hlasem, jakého jsem byl schopný a otočil jsem se zpátky k autu.
Chytil mě z paži:
"ne počkej, tohle bychom si měli asi vysvětlit."
"Není co. Ty máš svůj život, Amy a brzy bude mít zpátky i přátele. Já jsem kamarád. To je v pohodě…"
Stále mě držel za ruku.
"Asi si to zasloužím Ephrame.
Dneska jsem tě přiměl l něčemu, na co jsi asi nebyl připravený a vlastně ani já.
Ale já tě opravdu miluju! A jestli ti na tom záleží, hned zítra to rozhlásím po celé škole, že tě miluju. Po celém městě! Už se nechci dál schovávat… Ne, když mám tebe…"
Přitáhl si mě k sobě a k pohoršení kolemjdoucích mě na té rušné ulici políbil. A ne jen tak nějak líbnul, ale hluboce a tak přesvědčivě, že se mi zase rozklepaly kolena
Potom se mi podíval zblízka do oči:
"Tak chceš to?"
"Ne, nemusíš,,"zašeptal jsem
Cestou zpátky jel velice pomalu. Mlčeli jsme a vychutnávali si přítomnost toho druhého.
Zastavil v boční ulici, kus od našeho domu.
"mám tě hodit až před dveře?"
"Ne, Ne, protože bych se s tebou nemohl takhle rozloučit…"
Natáhl jsem se k němu a poprvé ho sám od sebe políbil.
Jak už jsem říkal, neměl jsem skoro žádné zkušenosti, ale moje touha rostl každým okamžikem a já se ho nemohl nabažit.
Colina

Celou noc mě pronásledovaly velice výmluvné sny. A ráno jsem se vzbudil zpocený a styděl jsem se dokonce i sám před sebou.
Jenže pak mi došlo, že není proč. Za to, že se mi poprvé v životě zdál erotický sen? O někom koho miluju?
Cestou do školy mi ale došlo i něco jiného.
Poprvé se stkáme ne jako rivalové, ale jako….
Vyschlo mi v krku a zpanikařil jsem. Co budu proboha dělat? Jak se mám chovat? Jak se mám tvářit?
Ačkoli jsem se včera choval, jako bych chtěl zprávu o nás dvou vykřičet do celého světa, dnes jsem viděl tu pošetilost.
Jsme v Everwoodu, tady způsobilo pozdvižení i to, že Amyna babička se dala dohromady s černochem. Co teprve gay - lovestory na střední?
Ale já se za něj nestyděl! Jen jsem prostě nevěděl, co dělat…
Ráno jsem ho nikde neviděl. Jeho ani Amy. Když ale nepřišel ani v poledne di sálu, začal jsem mít strach.
A pak přijel Brigit.
Vřítil se na parkoviště u školy jak blázen, smykem zabrzdil a jakmile mě uviděl, hnal se ke mně jako život.
Zlou předtuchou se mi udělalo až špatně.
"Dělej, skoč do auta, jedeš se mnou,"chrlil na mě táhl mě za rukáv k autu.
"Kam? Proč?Co se děje?" naléhal jsem.
"Povím ti to cestou! Jedem!"nacpal mě dovnitř, sám si vyskočil vedle a než jsem si zapnul pás, už vyjížděl.
"Kam jedeme?"do hlasu se mi vkrádala panika.
"Do nemocnice. A pospícháme!" švihnul zatáčku u školy.
"Mluv, sakra! Co se stalo?"křičel jsem.
"Krucinál !"Brigit vztekle bouchnul do volantu a zpomalil
"Když jela ségra ráno a Colinem do školy, tak se mu udělalo zle. Přestával vidět a pak zkolaboval. Naštěstí řídila ségra.
Otočila to a rovnou jela za tvým tátou. A ten přivolal záchranku. Colinovi se něco posunulo v hlavě. Jak jsem pochopil, věděli, že by se to mohlo stát.
Jsou v Seatlu a budou ho zase operovat
A on se odmítá nechat uspat, dokud s tebou nebude mluvit! Zatraceně!" zase praštil do volantu a trefil klakson, takže zatroubil na celou ulici.Snažil se ovládat, ale oči měl plné slz.
Zalila mě vlna mrazivého strachu, ledová ruka mi sevřela srdce a já nemohl dýchat.
"Hlavně mi tu nezkolabuj ještě ta!" dloubnul do mě Brigit a znovu se rozjel tou šílenou rychlostí.
"Já…"pokoušel jsem se promluvit.
"Co ty?"
"Já… Colin…"
"Proboha, nic mi nevysvětluj! Já to vím, sakra!" smykem se vyhnul pomalejšímu autu.
"Řekl mi to… potřeboval pomoct s Amy, aby tě mohl chodit poslouchat." Bleskem se rozhlédl a vjel na dálnici.
"je mi to líto…"
"Co je ti líto? Amy? Je slepá a hluchá a může si za to sama. A mlč už, musím se soustředit na řízení!"
Jel jak šílenec. Cestu, která normálně trvá hodinu, zvládl za necelých čtyřicet minut.
Zastavil před nemocnicí, ani auto nezamknul a hnal se ke vchodu:
"Dělej!"
Výtah nám připadal pomalý, tak jsme brali schody po třech.
"Tady,"zabrzdil před pokojem.
Na lavičce tam seděli Colinovi rodiče a Amy, tváře od slz..
Bože můj!
Colin!


Třesoucí se rukou jsem otevřel dveře.
Ležel na posteli, připojený na kapačku a nějaké přístroje, bledý jako stěna.
"Ahoj, Coline…"zašeptal jsem
Otevřel oči a pokusil se usmát."Ephrame, přišel jsi…"
"Samozřejmě, jak bych mohl…"
"Ale mohl bys. Mohl bys mi vyčítat, že jsem ti neřekl, jak moc je mi zle. Mohl bys mít strach, že tím vlastně všechno přiznáš…
Nic tě ke mně nepoutá."odmlčel se.
"Nic? A včerejšek?"
"Včerejšek? Mohl ses z toho vyspat. Mohl ses rozhodnout, že to bylo jen malé dobrodružství…
Je ti šestnáct…"
" A? Já tě miluju," začalo mě štípat v očích.
Tohle musel být sen! Jen strašná noční můra, nic víc!
Probudím se a on na mě bude čekat ve škole…
"Mám strach, Ephrame…"zašeptal sotva slyšitelně.
Opatrně jsem ho objal.
Neboj, táta je fakt dobrej…"
"já vím, mám štěstí… Potkal jsem dva mistry ve svém oboru…"
Za dveřmi se ozvaly hlasy.
"Políbíš mě?"zašeptal
Lehounce jsem přitiskl své rty na jeho. Myslel jsem že se mi srdce rozskočí.
Sotva jsem se narovnal, vešla sestra a neznámý lékař.
"Můžeme?"zeptal se Colina.
"Ano,"přitakal.
"Uvidíme se pak,"snažil se mi dodat odvahu.
"Ano uvidíme se,"usmál jsem se.
A byl pryč.
Colin.

Zůstal jsem v jeho pokoji, nebyl jsem schopný odejít.
Jako bych si myslel, že když tam zůstanu, zadržím něco, co se zadržet nedá…. Zadržím čas…
Poprvé od máminy smrti jsem se měl chuť modlit. Ale nevěděl jsem jak.Copak by mi tohle nějaký bůh schvaloval?
Ale stejně jsem se modlil. Aby se stal ještě jeden zázrak. I za cenu, že ztratí paměť a zapomene na mě.
Vím, že to zní šíleně, vždyť jsem až do včerejška nevěděl, že….
Ale já tam v tom strohém nemocničním pokoji poprvé pocítil jaké je to milovat…
Čas se vlekl.
Byl jsem sám, nedokázal jsem vyjít ven a nikdo nevstoupil jen jsem za dveřmi občas zahlédl Brightovu hlavu, jak nahlíží dovnitř.
Ach, Coline…

A pak se ozval tátův hlas.
Slovům jsem nerozuměl, ale bezpečně jsem poznal ten tón.
Nemusel jsem slyšet ani výkřik Colinovy matky, abych pochopil.
Posadil jsem se na zem, přitáhl si nohy k tělu a sklonil hlavu. Svět kolem mě zmizel
Pak jsem ucítil, jak mě někdo zvedá do stoje,
"Pojedeme domů"
Táta.
Cestu si nepamatuju. Vím, že na mě mluvil, ale nerozuměl jsem mu.
Doma jsem šel bezmyšlenkovitě ke klavíru, ani jsem si nesundal bundu.
Zvedl jsem desku, posadil se a začal jsem hrát.
Čajkovského jako tehdy. A dall jsem do toho všechno.
Teprve pak jsem se rozbrečel.
Coline…..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zi Zi | 18. dubna 2011 v 17:05 | Reagovat

Krásna poviedka.

2 Karin Karin | 27. listopadu 2016 v 13:04 | Reagovat

Krása bulím. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama