Colin1/2

25. srpna 2009 v 13:04 | alice123 |  povídky ff
Tak jsem se konečně dokopala k tomu abych přepsala tuhle povídku.
Omluvte prosím chyby...
A věnování :
mým milým dvojčatům V+V




Skutečně jsem ho nenáviděl.
Moje krásná, sladká Amy kvůli němu vlastně ani nežila. A nemohl jsem ani říkat moje, protože moje nikdy nebyla.
Ať jsem p tom toužil sebevíc, ať jsem udělal cokoli, stále patřila tomu klukovi, co ležel v kómatu.
Neslyšel a neviděl ji. I jeho rodiče e s tím už smířili, jen ona ne. Stále za ním jezdila, kupovala komixy s jeho oblíbenou mangou a četla mu je, doufajíc, že její hlas pronikne tou mlhou jeho poničeného mozku a on se probudí…
Nenáviděl jsem ho.
Colina.

Nenáviděl jsem ho.
Věděl jsem, že se se mnou Amy stýká jen proto, že můj táta je ten Zázračný doktor Brown, Kapacita, věhlasný neurochirurg. A i když už přestal operovat, třeba by to porušil. Pro mě.
Když mi tedy bude Amy dávat naději, třeba dosáhne toho, že tátu přemluvím,aby si přečetl jeho chorobopis. Aby se pokusil udělat zázrak a vrátit živého mrtvého zpět do života.
Měl jsem na vybranou? Mohl jsem jí snad říct ne? Udělal bych cokoli, jen aby se usmála. I kdyby mě to mělo bolet…
Samozřejmě, že jsem tátu požádal.
A světe div se, doktor Brown to zase dokázal! Vrátil do života toho, u koho v to už téměř nikdo nedoufal. Ten kluk se probral
A vzal mi Amy.
Nenáviděl jsem ho.
Colina.

Nejlepší na tom všem bylo, že měl amnézii. Nic si nepamatoval a ačkoli mu vzpomínky pomalu nabíhaly, bylo to jen velice pomalu
Takže se Amy trápila dál…
Vídal jsem je sedat spolu, táhli můj pohled jak magnet.
Musel by být hluchý a slepý a úplně blbý, kdyby mu nedošlo, co k ní cítím.
A nejspíš mu to prozradili i kamarádi, protože jsem jednoho dne zjistil, že mě potají sleduje.
Od té chvíle jsem je vídal častěji. Jako by se mi vysmíval a chtěl, abych jejich "štěstí a lásku" mohl pozorovat co nejvíc.
Nenáviděl jsem ho.
Colina.

Občas jsem byl svědkem jeho podivných výbuchů. Jako by se v něm cosi utrhlo a byl nepříjemný a snad i agresivní. Vypadal při tom ale, že je mu zle a Amy to snášela s takovou láskou a sebezapřením, že mi z toho bylo nanic.
Když mi pak Brigit jednou řekl, že už má Colinova chování dost, zatetelila se ve mně hnusná jiskřička radosti. Ovšem hned ji překryl vztek, protože Brigit pokračoval a řekl mi, že se Colin chtěl před tou nehodou s Amy rozejít.
V tu chvíli mi asi přeskočilo. Ačkoli si normálně dávám pozor na ruce, pianista se zlámanými prsty je vyřízený, vzteky jsem bouchl do skřínky až jsem prohnul plach
Tak on o ní ani nestál? Nestál o ni a přesto mi ji vzal?Vzal mi ji a teď se kochá tím, jak se trápím?
Proboha, co je to zač?
Nenáviděl jsem ho!
Colina.

Už od máminy smrti byl to jediné, co mi opravdu pomáhalo, klavír. Když jsem nemohl, nebo nechtěl dát najevo, co cítím, hudba to vyzpívala za mě.
Smutek, bolest, bezmoc.
Obvykle jsem hrál jen oma. Al když už jsem si myslel, že ve škole zešílím, našel jsem únik.
V sále, kde se obvykle konala školní představení byl klavír.
Starý, opotřebovaný, ale klavír. A nikdo sem nechodil
Navykl jsem si sem zaběhnout místo oběda, posadit se ke starému nástroji, rozsvítit si malou lampu a v tichu a osamění hrát.
Hrát a konečně ze sebe nechat odplývat všechnu tu frustraci, smutek a zlobu.
Jen tady jsem mohl být sám sebou. Venku jsem hrál svou roli.
Kvůli němu.
Colinovi.

Jednoho dne jsem zjistil,že v sále nejsem sám. Kdosi seděl úplně vzadu ve tmě. Tiše a beze slova poslouchal.
Nejdřív mě to naštvalo. Bylo to jako vpád do soukromí! Al byl jsem příliš pohlcený obtížnou skladbou, než abych ji kvůli někomu přerušil. Navíc, když jsem skončil, byl už pryč. Odešel stejně nepozorovaně jako přišel.
Popravdě řečeno, pochvíli mi jeho přítomnost stejně byla jedno, byl jsem zabraný zase sám do sebe a do svých pocitů. Ale další den tam seděl zase a pak znova a znova.
Po týdnu jsem si už na svého tichého posluchače zvykl. A začalo mi najednou vrtat hlavou, proč sem chodí.
Hra na hudební nástroj, a vážná hudba zvlášť, stojí na žebříčku populárních aktivit středoškoláků až někde dole. Nebo spíš tm není vůbec.
Co tu tedy neznámý, nebo neznámá, dělal?Opravdu se mu to tolik líbí, že přichází stále znova?
Tahle myšlenka byla natolik zajímavá, že mojí mysl na chvíli odpoutala od Amy.
A od Colina.

Dny plynuly….
Amy stále visela na Colinovi a já? Já si začal zvykat.
Čas otupí hrany a ačkoli mě to pořád bolelo, zvykal jsem si. Prostě jsem to bral jako fakt. Sice fakt podobný tomu, když přijdete o ruku nebo nohu, nicméně fakt, se kterým se musíte naučit žít… A hledat něco, co vám v tom pomůže.
Já měl klavír. A tajemného posluchače.
Chodil pravidelně každý den.
Sedával v poslední řadě a nikdy nepromluvil. Jen naslouchal.
Moje nechuť k němu se vytratila a už jsem ani nepátral po tom, proč sem chodí.
Hrál jsem. Někdy dobře a někdy špatně, ale už ne jen sám pro sebe. Hrál jsem i tomu, kdo seděl ve tmě.
Vyprávěl jsem svůj příběh.
O mámě, o její smrti, o své osamělosti, o tomhle zapadákově, o Amy i o něm, o Colinovi.

Jednoho dne se cosi změnilo.
Nejdřív to byl jen podivný pocit, ale pak mi to došlo. Neznámý seděl blíž.
Cítil jsem až nesmyslnou radost. Radost ničím neopodstatněnou, za kterou jsem se i trochu styděl. Nerozuměl jsem tomu.
Začalo mi záležet na tom, jak a co hraju. Už jsem nehrál jen pro sebe a chtěl jsem udělat dojem.
Aby neznámý přišel blíž a já konečně zjistil, kdo to je.
A on přicházel, pomalu, ale přece. Řadu za řadou se blížil.
A já nedočkavě čekal, až vstoupí do kruhu světla z mé lampy.
Na Amy jsem myslel stále méně.
I na Colina.

Den Pravdy nadešel.
Už pár dní seděl na hranici světla. Jen jediná řada a věděl bych kdo to je.
A já se rozhodl, že ten den to zjistí.
Vybral jsem pečlivě skladbu. Chtěl jsem aby byla energická a vášnivá, taková, co posluchače táhne.
První věta z Čapkovského klavírního koncertu B-moll.

Chvíli jsem jen tak preludoval. Nic obtížného ani zajímavého.
Neznámý přišel a posadil se.
Nadešla má chvíle.
Se vší vervou a emocemi jsem zahrál úvodní tóny.
A nádherná melodie mě pohltila. Hrál jsem jako asi nikdy v životě. Zůstal jsem jen já a ty nesmrtelné tóny…
Když jsem skončil, otočil jsem se k hledišti a zažil šok, na který jsem absolutně nebyl připravený.
V úzkém kruhu mého světla stála příčina všeho mého trápení.
Stál tam Colin.

Pro to, co jsem cítil, bylo slovo šok slabé…
Byl jsem jak okradený, podvedený, zrazený…
Vždyť já k tomu neznámému začínal ožit přátelství, vysnil jsem si, že nás něco spojuje a teď…. Teď jsem neměl nic.
Dívali jsme se navzájem do očí a on asi ve mně četl jak v otevřené knize. A to já nemohl snést.
"Co tu děláš?" zaútočil jsem na něj.
Zrozpačitěl.
"Poslouchám jak hraješ. Jsi vážně dobrý."
Odfrkl jsem si:
" jo, jsem, zázrak, co?"
Mlčel, evidentně nevěděl, co říct.
"Proč sem chodíš?"vyštěkl jsem.
Zatěkal očima:
" Chtěl jsem tě poznat…"
Vyrazil mi dech.
"Poznat? Mě? Proč?"
"Ani nevím,"řekl nepřesvědčivě.
Měl jsem na jazyku velkou spoustu zlých slov a myslím, že jsem měl i právo mu je vmést do tváře, ale nedokázal jsem to.
Nějaká zasutá část mého zdravého rozumu začala fungovat a já se na něj podíval pozorněji.
V jeho pohledu nebyl ani stín výsměchu nebo snad zlých úmyslů.
Nedokázal jsem sice rozlišit, co v nich vidím, ale nebylo to, co jsem čekal.
Tiše jsme pozorovali jeden druhého.
Pak si odkašlal:
"Můžu zase přijít?
Odvrátil jsem se, zavřel klaviaturu a okamžik váhal. Nakonec jsem ale kývl.
"Dík," zašeptal.
Colin.


Byl jsem zmatený.
Začal jsem si ho víc všímat a najednou jsem viděl věci, které mi předtím unikaly. Díky mojí zaslepeností láskou k Amy jsem spoustu věcí neviděl.
Vždycky jsem si myslel, že je to frajer. Oblíbený kluk, borec, "duše společnosti". A zjistil jsem, že když není s ní, je převážně sám.
Brigit vyprávěl, že měl spoustu přátel… Kde jsou? Tenhle kluk byl osamělý…
Jistě, Brigit taky říkal, že se po tom kómatu změnil, ale tolik, aby ho všichni opustili?
Ano, měl Amy.Visela na něm. Proč mi ale najednou připomínala závaží?
Byla každou volnou minutu s ním. Neustále po jeho boku, mluvila na něj, dotýkala se ho, nenechala ho ani na chvíli na pokoji..
Musel jsem si přiznat, že mně samotnému by taková pozornost lezla na nervy. Nechápal jsem, jak se mu vlastně podařilo jí unikat a chodit mě poslouchat.
A byla tu ještě jedna věc. Jeho tváří občas přeletěl stín. Zatrnutí čelistí, přimhouření očí, náhlé ztuhnutí zad… Vysledoval jsem, že se to shodovalo s jeho výbuchy zlosti. A až nepříjemně to připomínalo reakce mé tety Lucy, když měla záchvaty migrény.
Bývalo mu zle…
Viděl jsem najednou docela jiného člověka.
Jiného Colina.

Nemluvili jsme spolu. Dál mlčky sedával v sále, zatímco já jsem hrál. Nikdy mě nerušil a od našeho rozhovoru ani nepromluvil, vždy odcházel hned, jakmile dozněly poslední tóny.
A mě to začalo být líto.
Pořád jsem ho pozoroval
A potom přišlo to dopoledne, kdy se naše pohledy znovu střetly.
Volná hodina, seděli jsme venku a já sledoval, jak mu Amy cosi vypráví.
Choval se k ní mile, ale poněkud odtažitě, a když ho v jednu chvíli objala, jeho oči pohlédly přímo do mých.
Jen na okamžik, pár sekund, možná ani to ne…
Vstal jsem, úplně mimo, div jsem nepřekotil stůl a doslova jsem utekl
Před ním, před tím, co jsem uviděl v jeho očích…
Colin.

O polední pauze jsem vůbec nechtěl hrát, ale nemohl jsem to neudělat..
Ruce se mi třásly a nebyl jsem schopný zahrát pořádně ani pár taktů. Nakonec jsem to vzdal, vztekle jsem vstal a otočil se k němu, mlčky sedícímu v první řadě.
"Stalo se něco?" zeptal se, naoko klidně, ale v hlase mu zaznívala nejistota.
"Nic, co bys řekl?" hrubě jsem ho odbyl.
Pomalu vstal, chvíli váhala pak se otočil a pomalu odcházel.
Zareagoval jsem naprosto impulzivně: " Nechoď!"
Nevím, kde se ten výkřik vzal, co to ve mně vlastně vykřiklo.
Zastavil se a já…"Nemůžu hrát! Nemůžu! Kvůli tobě!" křičel jsem hlasem plným nečekaných emocí.
" mně?" vydechl" Jo… kvůli tobě!" pokračoval jsem až zbytečně nahlas.
A pak ze mě vypadla otázka, za kterou bych si okamžitě nejraději ukousl jazyk:" Proč ses chtěl tehdy s Amy rozejít?"
Polkl, otevřel pusu, ale nic neřekl. Evidentně mu dělalo potíže to vyslovit.
A já tušil, co řekne, tušil jsem to, proto jsem stál a čekal, třáskl se tak, že jsem musel ruce sevřít v pěst, aby se mi neklepaly.
"Já," začal váhavě.
" Zjistil jsem, že jí nemůžu dát to, co by ode mě chtěla…"
"Proč?" nemínil jsem mu to usnadnit.
"protože… Protože jsem pochopil, že ji nikdy nebudu moci milovat."
"Proč?" umanutě jsem trval na svém.
"Protože je to dívka."
Tichá slova náhle zařinčela a střípky zapadly na svoje místo. Já cítil jak mi dochází vzduch. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Nepomohlo to. Stále mi cosi svíralo hruď. Cosi tak velkého, že jsem tomu nedokázal vzdorovat…
"Nechtěl jsem ti ublížit, Ephrame," potichu pokračoval
"Vím, že ji miluješ.
Ale nemohl jsem s tím nic dělat, ona visí na své vysněné představě o mně a jen tahle představa mě přivedla znovu k životu. Kdyby nebylo jí, ještě stále bych ležel v kómatu. Nemohl jsem jí to říct"
Vyhledal můj pohled:
" Jediné, co se dalo dělat, bylo chovat se odtažitě a pohybovat se s ní tak, aby tě měla na očích. Aby viděla, jak ji miluješ a jak já jsem chladný, aby mě opustila sama.
Jenže… Holky mají asi nějaký masochistický styl uvažování, či co. Dokonce mi jednou řekla, že by mě nedokázala opustit, protože by mi to ublížilo…"
Hořce se zasmál. Ten zvuk se mi zaryl pod kůži.: "Coline…"
"Mlč, když to neřeknu teď tak už nikdy…"
Srdce mi začalo zběsile tlouci
"Než jsem se rozhodl, že se pokusím přimět Amy, aby mě kvůli tobě nechala, trochu jsem se na tebe poptal
A sledoval jsem tě, pečlivě a dlouho. Až sem.
Ze začátku jsi mi nebyl moc sympatický. Přistěhovalec, velkoměstský kluk, který tu nad vším jak se zdá ohrnuje nos.
Nic mu tu není dost, s nikým se nebaví.
Jenže pak jsem i já byl nový.
Zatímco jsem byl mimo, uběhl rok. Lidi se změnili a já zůstal stejný a najednou to nešlo dohromady. Jako bych přišel do úplně jiného města
Pochopil jsem, že to není jednoduchý. Začal jsem tušit, jak ti je.
Všiml jsem si, že každý den někam mizíš. Vrtalo mi to hlavou a jednou jsem šel za tebou.
A našel tě tady."
Mávl rukou kolem dokola.
"Seděl jsi tu sám, skoro ve tmě a hrál jsi…"
Upřeně se mi zadíval do očí a já se v těch jeho začal topit…
Colin.


" byl to pro mě šok. Hrál jsi tak úžasně a prázdnému sálu… A já to nevěděl…
Sedl jsem si tu a poslouchal.
Nerozumím téhle hudbě, nevím, co jsi hrál, ale ta hudba ke mně mluvila!
Viděl jsem úplně jiného člověka, osamělého, zraněného, jako já sám.
Člověk úžasně nadaného a přesto to skrývajícího…
Dokonale mě to dostalo.
Nemohl jsem sem přestat chodit, bylo to jako závislost…
Nejdřív jsem se modlil, abys mě tu nezahlédl, protože bys mě mohl vyhodit, nebo přestat hrát, ale pak jsem zjistil, že o mně víš. Tedy ne o mně, ale o tom, že tu někdo je a že ti to nevadí.
Byl jsem jak můra přitahovaná světlem lampy. Chtěl jsem najednou, abys věděl, že jsem to já. A proto jsem šel blíž, den za dnem. Blíž k tobě.
A zbytek víš…"
Jediné, nač jsem se zmohl bylo přikývnout.
"Ephrame. Musím to vyslovit. Musím říct všechno. Musím, i když vím, že všechno zničím…."
Sevřel se mi žaludek…

A jeho hlas náhle byl naléhavý, tak nějak jiný, vřelý, jiný…
"Víš vůbec, jsi si vědomý toho, jak vypadáš když hraješ? Když tě pohltí hudba a ty zapomeneš na svět?
Když se uvolníš a soustředíš jen na nástroj a tóny, které zpod tvých rukou plynou?
Zřejmě ne…
Určitě ne, jinak….
Jsi úžasný, nádherný. Tak nějak volný a jakoby odkrývající svou duši…
A já se, Ephrame…"
Zmlkl, neschopný pokračovatele potřeboval jsem to slyšet. Potřeboval jsem, aby to vyslovil.. Potřeboval jsem potvrzení toho, co jsem cítil. Potřeboval jsem to.
"co ses…?"zachraptěl jsem, napjatý jak struna.
A Colin tam stál, v ten okamžik s duší úplně na dlani.
"A já se, Ephrame, zamiloval…" řekl sotva slyšitelně, ale mě to znělo jak úder do tympánů.
"Vím, že je to bláznovství. Že tě to, co ti tu říkám, musí odpuzovat, ale už nedokážu mlčet.
Když jsem se ti dneska venku podíval do očí a zahlédl v nich svit, věděl jsem, že to musím udělat.
Promiň…"
Mlčel jsem. Měl jsem v sobě takový zmatek, že jsem myslel, že vybuchnu. Že mě moje city roztrhají.
Protože jsem si uvědomil…
Protože tam venku, v tom jediném pohledu, jsem si uvědomil, že cítím totéž. Že jsem se úplně šíleně, neovladatelně a neodvolatelně zamiloval. Do toho koho jsem tolik nenáviděl.
Do Colina.

Ticho se prodlužovalo.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Moje zkušenosti s holkama byly mizivé a s klukama?
Můj bože! Je tohle vůbec možný? Je možný, že jsem se zamiloval do kluka?
Jenže já musel něco říct nebo udělat a rychle. Protože do jeho tváře se vkrádal smutek a zklamání a to jsem nechtěl.
Nemohl jsem ho nechat v domnění, že se zmýlil, že vyznal to, co cítí, nepravému.
"Coline…"zašeptal jsem
"Ano?"
"Já nevím, co říct…"
Zase ten hořký a bolavý úsměv.
"Nemusíš říkat nic. Pochopil jsem. Promiň."
Otočil se a odcházel. A já ho pozorovala pral se sám se sebou. Když byl u dveří, moje city konečně prolomily meze sebeovládání a já vykřikl jako o život:
"Coline, stůj!"
Ztuhl jak soch.
Utíkal jsem k němu a otočil ho k sobě. Tváře měl mokré od slz. To už jsem nesnesl.
Objal jsem ho. Neobratně, nezkušeně, ale pevně.
"Nemůžu tě nechat odejít,"zašeptal jsem
A pak mě objal i on.
V životě jsem se líbal snad třikrát a ačkoli to bylo hezké, absolutně mě to nepřipravilo na tu bouři emocí, kterou ve mně vyvolal on, když se poprvé dotkl svými rty mých…
Nikdy jsem nezažil ten pocit, že máte místo kolen dvě porce rozsolu a pevná zemse vám houpe pod nohama…
Miloval jsem ho.
Colina.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 27. listopadu 2016 v 12:58 | Reagovat

Moc pěkné. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama